Údolí strachu

Čtvrtý svazek detektivních příběhů obsahuje nejznámější a nejčtenější autorův román Pes baskervillský a nejméně známý román Údolí strachu (Tragédie v Birlstonu, Brakýři). V této detektivce, v níž Holmes vystupuje jen v první části, se na pozadí sociální problematiky doby odvíjí příběh se zločinem, jenž je důsledkem dávného zla.

Údolí strachu, ač napsané téměř o patnáct let později než Pes baskervillský, má podobnou stavbu jako první dva Doylovy romány o Holmesovi - Studie v šarlatové a Podpis čtyř. Opět se tu setkáváme s charakteristickou dvojdílností příběhu, kdy spáchaný zločin je jen důsledkem dávného zla, jakousi názornou ilustrací anglického přísloví Staré viny mají dlouhé stíny, a pátrání po pachateli vypravěče logicky vede k retrospektivě, k odhalení "předpříběhu". Údolí strachu je tato dvojdílnost realizována i formálně: děj je rozklouben ve dvě téměř samostatné části. Holmes je přítomen jen v první polovině knihy, jeho padesátiprocentní absence je však bohatě vynahrazena jinými klady: Doyle zde energicky rozšířil svůj tématický rejstřík; v jeho malinko operetním obrazu "zvrhlé" zednářské lóže spatřují někteří kritici dokonce předtuchu společnosti zterorizované fašistickým gangem. Navíc je druhá část knihy zajímavá i tím, že ji Conan Doyle koncipoval podle skutečného příběhu jednoho z Pinkertonových agentů. Za povšimnutí stojí hodnocení Johna Dicksona Carra: "Někteří kritici mají tendenci Údolí strachu podceňovat..., nemělo by jim však uniknout, že první část Údolí strachu je téměř vzornou ukázkou detektivní prózy. Od úvodní kapitoly - s výtečným dialogem Holmes / Watson - až do rozluštění zločinu v pracovně jsou čtenáři postupně sdělovány všechny důležité klíče k řešení. (...) Tato kniha je nejryzejším příkladem Doylova přínosu detektivnímu románu... V zimě 19136 a z jara 1914, na vrcholu tvůrčí fantazie, napsal Doyle svůj poslední a nejlepší detektivní román."
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.