Řecké dějiny

Xenofóntovy Řecké dějiny vyprávějí o událostech z let 411-362 př. n. l. a jsou obrazem krize klasických řeckých městských států, která se projevila bojem o hegemonii nad řeckým světem.

Xenofón si všímá ekonomických, politickoorganizačních a vojenských opatření, podává barvité líčení válek i vnitřních převratů, na něž bylo toto období tak bohaté. Přímo před čtenářem vystupuje ve víru bouřlivých událostí mnoho významných mužů - např. Alkibiadés, Sókratés, Kritiás, Kýros Mladší...

Řecké dějiny vznikaly postupně téměř čtyřicet let. Na počátku díla se nám jako autor jeví jako Sókratův žák, kritický k athénské demokracii, později (zvláště při líčení událostí z let 396-187/6 př. n. l.) u něho převládá zájem o historickou úlohu Sparty. Poslední etapu boje o hegemonii nad Řeckem, která vedla k bitvě u Mantineie (r. 362 př. n. l.), zpracovával v době, kdy se v Makedonii začínala hrozivě zvětšovat moc krále Filippa, který nakonec vyřešil spory řeckých městských států jejich sjednocením pod makedonskou vládou a přípravou společného tažení proti perské říši. Xenofón byl ovšem stoupencem politické a vojenské spolupráce Athén a Sparty, dvou tradičních spojenců z období řecko-perských válek. Proto v závěrečné části Řeckých dějin nejednou zdůraznil poučný smysl minulých událostí, jež podle jeho názoru nabádaly občany obou největších řeckých států k společnému postupu. Z tohoto hlediska jsou Xenofóntovy Řecké dějiny sbírkou varovných i povzbudivých příkladů, neboť je to člověk, jehož osobní příklad má podle klasického řeckého názoru, jehož bylo Xenofón odchovancem, při dějinném procesu rozhodující význam.