Voda a sny

Voda a sny je velký esej, v němž se autor přiznává k vlastním prožitkům, osobním a subjektivním, je to on, kdo sedí u potoka, upadá do hlubokého snění a cítí „dávné štěstí“. Dává přednost obyčejným vodám před vodou moří, nehledá nekonečno, hledá hloubku, chce proniknout ke „kořenům obrazivé síly“. Dezobjektivizace je jeho filosofickým úkolem. Nevidíme-li za objekty hmotu, svět se rozpadá, je nesourodý, cizí člověku, „duše trpí úbytkem materiální obraznosti“. Bachelard objevuje tuto obraznost u básníků, kteří jsou věrní prvotnímu lidskému citu, niterným vzpomínkám, původní realitě. S jistou předností mezi mnoha literárními zjevy studuje dílo E. A. Poea, poznamenané vzpomínkou na umírající matku.